Já chápu, že se sem většinou dostanete přes seznam a tak podobně,ale vážně by mě potěšilo kdybyste vy, co mi tak vesele spamujete u několik let starýho článku u Starstable Online projevili trochu snahy a podívali se jestli tu náhodou není další, informovanější článek. (přímo tady)
Díky všem, Arabin, autorka blogu

Momentální výběr povídek:

Dokončené:

Projekt X - Krev, peří a chaos

1. května 2012 v 15:11 | Arabian |  Projekt X
A máme tady další Curse, tentokrát mi to trvalo o trochu déle.
Každopádně užijte si naprostý chaos na výstavě, v Mayině hlavě a kdo ví kde ještě.

(kočka s hadem kolem krku se zatím moc nedaří, ale mám tohle, takže co něco v tomhle duchu?)

Ta socha vážně byla fascinující, stejně jako zbytek nálezů. Rituální čepele, luky a šípy v perfektním stavu, ale i kamenné tabulky obsahující neznámý jazyk a spousta artefaktů naznačujících, jak kmen uctívající ptáky vlastně žil. Ale ta socha strhávala všechnu pozornost jen pro sebe. Její dokonalost patřila mezi umění, ne sem, mezi všechny ty pravěké relikvie. Dobře, to letadlo bylo úchvatné, ale její oči už patřily elegantní soše velké černé kočky. Možná to vážně byla uvězněná démonka. Možná jenom čeká na svou další šanci.
Maya si nervózně popotáhla rukáv lehké bundy a zacouvala ještě víc do kouta. Těšila se na pár hodin strávených se sestrou, ale místo toho ji přemáhala touha utéct někam daleko. ,,Torsku!" zaslechla tiché vyjeknutí své sestry a nervózně sklopila zrak. Všechno, jen ne on. Ne, že by ho neměla ráda, hodně toho zažil a uměl skvěle vyprávět, jenže se vždycky v jeho přítomnosti cítila neskutečně nepříjemně. Neměla ráda, jak ji pozoroval tím svým skleněným okem. Tina zmizela kamsi za Torkem, aby mu pověděla novinky a Maya znovu nepřítomně upřela zrak na profesora Davidsona.
Celou další hodinu se její nervozita stále stupňovala a nemohla se zbavit pocitu, že ji někdo sleduje. Jako by... Ne, je jenom unavená. Potlačila zívnutí a už se chtěla nenápadně vytratit někam na čerstvý vzduch, když se to stalo.
Nejdřív jenom slabý, těžko znatelný otřes, ale postupně začal nabírat na síle a připojil se k němu jakýsi pištivý zvuk. Někde někdo vykřikl a vzápětí se ozvala první ohlušivá rána následovaná novými otřesy. Maya se zapotácela a přitiskla ke zdi, aby udržela rovnováhu. Koutkem oka viděla Torska a několik dalších lidí běžících do vzdálenější části muzea. Zvuk začínal být opravdu nesnesitelný, přišly další rány, další křik, ovšem otřesy ustaly. Všichni se snažili překřičet jeden druhé, něco o bombovém atentátu, superzločincích, zlodějích jdoucích po letadle a v neposlední řadě i mmozemšťanech. Zavrtěla hlavou nad takovými nesmysly a teprvě teď si uvědomila, že ji strašně bolí břicho. Vzápětí s úlekem objevila zbloudilý střep od krve. Její krve. S vykašláním několika kapek krve se sesula na zem a zavřela oči.
Tma.
Ticho.
Náhle znovu ucítila ty oči, ty slídivé oči, které ji celou doby pronásledovaly. S vypětím všech sil se pokusila pohlédnout svému pronásledovateli do tváře.
Byla to ona. Celou dobu to byla ona. A teď se probudila a přímo hladověla po pomstě.
U stropu se vznášely stíny, duchové povolaní svou paní. Několika z nich bylo uděleno právo krmení, ostatní se aspoň snažili udržet Havrany, než přijdou další, silnější stvůry, někteří opakovaně útočili na nicnetušící návštěvníky muzea. A mezi tím vším ladným krokem procházela vysoká štíhlá puma s uhlově černou srstí pokrytou slabě zářícími bílými runami. Zaujatě kluozala pohledem po padlých Havranech a pátrala po něm, svém dávném "příteli". Nakonec rozignovala a přitiskla jednomu z mladších obránců obrvskou tlapu s ostrými drápy na hrdlo.
,,Váš vůdce."
,,Který?"
,,Víš moc dobře, který, drzé mládě."
,,Není tu. Jsi bezcenný brouk, nemá proč tu být."
Puma se temně zasmála a ryhlým pohybem bílých zubů protrhla mladíkovi hrdlo. V jistém směru sice měl pravdu, uvězněná v těle toho mrtvého démona nebyla schopna vykonávat své poslání tak dobře, jako kdysi, ale to ještě nic neznamenalo.
,,Vstávej, malý ptáčku, přišel čas dát ti opravdová křídla." zaznělo kdesi v koutku Mayiny mysli. Nebo to byla ta kočka? Ta kočka?! Pokusila se couvnout, ale dál už nemohla. Byla v pasti. V lepším případě ji prostě zabije jako toho nebohého vojáka. Natáhla ruce před sebe a z očí se jí začaly řinout slzy. ,,Prosím," zachraptěla ochromena hrůzou.
Arae se znovu zasmála. Hluboko, hodně hluboko uvnitř mláděte cítila krev a peří z havrana rozervaného kočkou, lovkyní. Tohle mládě neposlali do výcviku, nebylo předurčeno k tomu být pravým Havranem. Tohle mládě se mělo stát něčím mnohem mocnějším.


Co se děje? Co se to sakra děje? Ty okovy... Jdou pryč? Proč jsou pryč? Jsem snad volná? Smím tedy... Znamená to...
Znamená to, že lovkyně se vrátila aby proměnila své věznitele v prach? Báječné, i když hádám, že cokoliv, co mě tak laskavě propustilo bude chtít něco na oplátku. Vždycky chtěji.
Kdo vždycky chce? Co se to děje? Kde to... Protáhnu se, nespokojeně mrsknu ocasem a znovu jí pohlédnu do tváře.
,,Mau?" uklouzne mi. Zatraceně, já jsem vážně jen prašivá vypelichaná kočka.
Kočka? Jsem kočka? Ano, jsem, vždycky jsem byla. Ale jsem i člověk. Nebo nejsem? Byla jsem vždycky kočka?
,,Jsi zmatená, mládě." konstatovala bohyně klidným tónem. Bohyně? ,,Časem to přejde, ale teď se musíš sebrat. Přišla jsem si pro lovkyni, ne ukničené kotě." prohlásí povýšeným tónem, za který bych jí nejradši urvala hlavu, bohužel Arae je vysoko nad moje síly. ,,Neseš ve svém nitru zajímavé dědictví, mládě." pokračuje a já se nemohu zbavit pocitu, že čte v mých zmatených myšlenkách jako v otevřené knize. Vstanu a zkrontroluji, jestli mám v toulci u opasku dostatek šípů a zda je můj luk v pořádku. Na mé zbroji je pár škrábanců, a které se nepamatuji, ale to je teď jedno.
Zbroji? V tomhle jsem nepřišla! To se tu u všech pekelnejch děje?
Jsem lovkyně, bytost stará skoro stejně jako bohyě smrti sama a teď...
,,Teď jsi moje." dokončila Arae samolibým tónem. ,,Vskutku mě překvapilo, že stále žije člověk s duší lovkyně. Ale to je teď vedlejší. Naši společní nepřátelé mi něco vzali, já to chci zpátky a ty jsi přesně ta, která mi to přinese." ukončila náš rozhovor a spolu s většinou svých poskoků se beze stopy vytratila. Ve stejnou chvíli se mi do levého ramene zabodlo cosi ostrého. Nebyl to šíp, řekla bych spíš šipka z kuše. Každopádně, ať to bylo cokoliv, musím zjistit co, silný uspávající jed se vždycky hodí.
Mau, to je zase jednou zvrdý probuzení.


,,Takže naposledy, nemůžeme jí uvěznit, protože to není Zatracená ani žádný z jejích osobních strážců, ale člověk s geny lovců."
Zatnu drápy v pěst a tiše zamručím. Tenhle hlas zcela jistě znám. Ta špína se tedy nakonec rozmnožila? Tohle nevěstí nic dobrýho. Obzvlášť, jestli ho pořád ještě tolik baví rozkuchávat mrtvoly.
,,Lovců? Ale to přece jsou Araiini strážci."
Mau, mládě opeřence? Proč by mi tu nechávali mládě opeřence? Taková příležitost. I učenci mají své rozkazy a povinnost chránit mladší opeřence. Stačí se trošku natáhnout a...
,,Ano, tak jim říká. Ale ne všichni. Například tahle má srst sněžného leoparda, tudíž žila s horským kmenem, který vůbec nemusel patřit k nám. Její původ není démonický, má sílu fungující podobně, jako naše vlastní schopnosti. Zatracená toho očividně využila, donutila ji svou sílu si uvědomit a poštvala ji proti nám. A nech ty šípy, možná je spoutaná, ale stále nebezpečná."
Šípy? Moje šípy? Ta krysa! Vyrvu mu srdce z těla a donutím ho se dívat.
,,Ale říkal jste, že je to nejspíš jedna z nás."
,,Pitomče, copak jsi celý svůj výcvik prospal? Kmen sněžných leopardů jsme ovládli jako jeden z posledních, byli to jedni z mála, kteří nás dokonce následovali dobrovolně. Samozřejmě ne všichni a právě díky takovím nemá vlohy k tomu, stát se Havranem, každý."
,,Fajn, krásnej výklad, učenče, ale teď si s dovolením vezmu zpět svý zbraně." zavrčím klidným tónem. Mladíček, učenec a neskutečně slabý pouta. Nebýt toho jedu z šipky, už by byli mrtví oba. Mau, je mi z toho zatraceně zle. A předpokládám, že svůj protijed u sebe nemám. Samozřejmě, že si ho ta démonická mrcha nechala jako zálohu. Ale teď se ničím takovým nemůžu rozptylovat, vyskočím na nohy a rychlým pohybem tlapy podříznu nicnetušícímu bojovníku hrdlo.
Mau, jak jen nenávidím krev na drápech. Vždycky je naprosto nemožný to dostat dolů.
Do háje, proč mi museli dát tak silnou dávku? Mám pocit, jako bych měla každou chvílí vyvrhout své vnitřnosti. Přísahám, že jednoho dne...
Ah, tady je můj luk. S lehkým pousmáním si ho pověsím přes rameno a chytnu učence, pokoušejícího se přivolat posily, pod krkem. ,,Zapomeň na ně. Kde je ten amulet?"
,,Amulet?"
,,Ten amulet, co jste ukradli z muzea během svýho nepovedenýho pokusu udržet Arae v jejím krásným vězení."
,,Ten amulet. Nic ti ne-" pokusil se o protest, ale stačilo pouze zesílit stisk aby povolil. ,,Ta kulatá schránka! Mám ho v té schránce!"
,,A otevřu ji jak?"
Učenec vyděšeně polkl, ale k odpovědi se nezmohl.
,,Poslyš, já tě nemusím zabít hned, můžu tě taky nechat hezky pomalu zamrzat zevnitř. Nemáš nejmenší tušení, jak úžasnej pocit to je."
,,Na spodní straně je otvor pro speciální klíč. Mám ho," na chvíli se zakuckal a trochu sebou škubl. ,,Mám ho v levé kapse."
Rychlým pohybem ho zbavím klíče a po kratším rozhodování pustím na zem. Dobře, tentokrát budu hodná. Skučící učenec už mě nezajímá, odemknu schránku a amulet přivážu ke svému luku. Fajn a teď naposledy. Kde to zase jsem? Cítím ryby a slanou vodu, že by rybářská skladiště. V každém případě je hlavní dostat se na střechu téhle budovy, pak už nebudou mít nejmenší šanci mě dostihnout ať jich je kolik chce.
Mau, tak tedy vzhůru do práce.


,,Už se probouzí! Díky bohu, už se probouzí."
Maya se zmateně rozhlédla kolem sebe. ,,Co se děje?"
,,Tlaková vlna vyrazila sklo ve vitrínách, naštěstí ti nic nešili. Byla jsi pár hodin mimo, broučku." vydechla úlevně žena se stejně ohnivě rudými vlasy, jaké měla i sama Maya.
Maya se opatrně zapřela lokty a rozhlédla kolem sebe. Něco bylo špatně. ,,Kde je táta? A kde je Tina?" Snad se Tině nic nestalo. Co když jí ty stvůry... Nebo tak žádné nebyly? Mohl to být všechno jenom hodně divoký sen? ,,Je mi zle." hlesla a zapřemýšlela, jestli si nezpomněla vzít tu potilátku, kterou jí bohyně nakonec neochotně vrátila.
Tak počkat...
,,Tina má slabý otřes mozku, ještě spí a táta je tam s ní. Obě si vás tu nechají až do rána, Martinu možná ještě přes zítřejší noc. Vlastně už dnešní. Jsem tak ráda, že jsi v pořádku."
Maya přikývla a samým vyčerpáním znovu usla. Po tom, čím si dnes večer prošla to bylo pochopitelné.
Vždyť to byl jen sen! Nebo ne?
Byla zmatená.

Glare - Kapitola 3.G - Kapitola 3.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | E-mail | Web | 1. května 2012 v 16:22 | Reagovat

tak tohle je fakt DRSNÝ!!!! :-D
teď ale nevím, jak na tohle super dílo navázat, moc mi to neulehčuješ :D

2 Ania Ania | E-mail | Web | 2. května 2012 v 16:35 | Reagovat

[1]: Což ty jak budeš navazovat, určitě skvěle, ale co já chudášek? Do toho chaosu že bych měla přitáhnout ty dva? :D Mno pak z toho bude zmatek nad zmatek, ale proč ne? ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.