Já chápu, že se sem většinou dostanete přes seznam a tak podobně,ale vážně by mě potěšilo kdybyste vy, co mi tak vesele spamujete u několik let starýho článku u Starstable Online projevili trochu snahy a podívali se jestli tu náhodou není další, informovanější článek. (přímo tady)
Díky všem, Arabin, autorka blogu

Momentální výběr povídek:

Dokončené:

Kapitola 1. 1/2

4. srpna 2012 v 18:25 | Arabian |  Stračí hnízdo
Moje zlatý Hnízdo, konečně jsem ho vypilovala a odvážila zveřejnit. Hlavní hrdinkou je skif Miira, kočkovitá lovkyně doprovázená věrným skřetím lukem a dlouholetými zkušenostmi. Ale zbytek už uvidíte.

Starý dobrý časy


Vítejte v Mert, Stračím hnízdě, městě kultury, obchodu... a zlodějů. Do jeho širokých dlážděných ulic se každý rok s prvním jarním úplňkem stahují stovky karavan i osamělých kupců aby zde při velkolepých oslav ke znovuzrození bohyně úrody a zrození, Tiss. Právě Tissina socha zdobí spolu s Vortem, bohem léčitelství a míru a Tall, paní Oblačného panství, kde podle legend ona a ostatní bohové stráží své drahé dcery a syny i jejich nezvedené sourozence. Podle lidských legend, samozřejmě. Skifové, mezi lidmi nazýváni spíše kočkotlapové, nevěří na lidské bohy, většinou odvětí, že jim stačí požehnání matičky Štěstěny nebo otce Rozumu. Kočkotlapové kráčeli zemích Tallu, jak lidé začali říkat svým nově nabytým územím, dávno před všemi ostatními. Tak jako skifové opatrovali zemi, tak skřeti vládli horám a stejně jako Miat, opeření, panovali obloze, tak Krrš,lidmi nesprávně nazváni krysorodými, byli mistry jezer a řek. Pak se ale jako blesk z čistého nebe zjevili lidé, vytlačili skify z jejich mírumilovaných vesniček a osad a svou magií probudili Podzemí, jehož stvůry donutily jak skřety vystoupit na povrch a začlenit se mezi lidskou rasu, což bylo překvapivě mnohem lehčí, než by se zdálo. Skřeti i přes řádící Podzemí stále vlastnili velkou část Tallských dolů, což jim poskytovalo jistou výhodu nad nechtěnými, skifové byli zdatnými obchodníky a díky své poctivosti se na ně lidé začali obracet dokonce častěji, než na své vlastní. Miat příchod lidí donutil stáhnout se zpět do svých skrytých měst a Krrš vždycky dokázali nějak přežít.

,,Ale pokud hledáte něco hodného opravdu výjimečné ženy, měl bych tu jeden vskutku překrásný kousek," usmál se Varsk a předvedl šlechtici stříbrný náhrdelník s rubínem ve tvaru srdce uprostřed. ,,Stříbro je z krutohorských dolů, celá tento skvost byl stvořen miatským mistrem šperkařem." vychvaloval skifa dál své zboží a nastavil úchvatný šperk slunečním paprskům, aby vynikla jeho skutečná krása a přilákala tak více zvědavců. Miatské šperky byly vzácností i mezi nejbohatšími šlechtici a jedině kočkotlapové byli schopni vymámit z opeřených jejich zbožňované výtvory. Opeření se nikdy nepyšnili oslepující krásou, ti odvážnější, kteří sestupovali kvůli lovu až na zemi, byli často loveni lidmi v domění, že jde o zplozence Podsvětí, o to krásnější ovšem byla jejich řemeslná i umělecká díla.

Šlechtic si klenot ještě dlouhou chvíli prohlížel, ale nakonec rozhodně přikývl. ,,Padesát zlatých, že? Žena bude mít radost." opětoval kupci laskavý úsměv, vytáhl měšec s penězi a zatímco Varsk obratnými kočičími tlapkami s něžností matky pečující o své dítě ukládal klenot do skříňky vystlané sametem, odpočítal přesně padesát lesklých mincí. ,,Bylo mi ctí, hrabě Mavelli, doufám, že se o slunovratu opět setkáme. Nedávno jsme procházeli malou skřetí vesnicí a zde jsem také zahlédl pár rozkošných hraček. Bohužel jsme neměli dost času se zastavit a domluvit se s nimi o prodeji, ale to mohu po slavnostech snadno napravit. Co myslíte, nebyl by to úžasný dárek pro vaši dcerušku?" poukázal na nedávnou šťastnou událost v rodině hraběte a zároveň pobídl jednoho ze svých synovců, aby ukázal jedné z přihlížejících měšťanek jemné látky nakoupené od krysorodých z Větrných hor. Hrabě zasněně přikývl. ,,Leona zbožňuje loutky." dodal a zmizel v davu.

,,Máme ještě tu krajku s růžemi, strýčku?" donutil Varska hlas jeho mladého synovce vrátit se k původní práci. Na chvilku přimhouřil oči a naklonil hlavu, což jako vždy neklamně naznačovalo, že usilovně přemýšlí. ,,Ne, tu jsme prodali už ráno. Ale ctěné dámě by se též mohla zalíbit krajka se vzorem kopretin, nebo ta s pamepeliškami. Miiro, kde jsou pampelišky?" křikl na svého jediného potomka, drobné mládě s ohnivě rudou srstí a bílým flekem kolem levého oka sahajícím až po bradu.

Miira vzhlédla od své oblíbené obrázkové knihy, kterou dostala od matky k šestým narozeninám, a ukázala na vůz přikrytý vybledlou zelenou plachtou. ,,Je hned u Seviské vlny, v bedně s těmi zvláštními knoflíky." zašeptala jemným dětským hláskem a hned zase sklopila velké zlaté oči.

Varsk se podrbal na šedivějící bradě. ,,Ach ano, málem bych zapomněl. Viosi, buď tak laskav a přines mi celou bednu. Věřím, že kromě krajky by se vám mohly zamlouvat i ony knoflíky. Skifská výroba, moc pěkné kousky, perfektně dozdobí jakýkoliv oděv. Co se jen stalo s těmi, které jsme tu měli předtím? Ach ano, koupil je královský krejčí spolu s tou krajkou, pro kterou jste si původně přišla. Vážně se vaše princezna bude vdávat? Před pár lety jsem ji viděl na slavnosti v šatech bohyně Tiss, tehdy to bylo ještě skoro dítě. Neuvěřitelné, jak ten čas letí." pokračoval čile v rozhovoru a to už byl Vios zpět i s celou bednou pampeliškové krajky a několika krabiček plných ozdobných knoflíčků. ,,Takhle krajka může působit obyčejně, ale v rukou obratné švadleny, jakou dozajista jste, promění každé šaty v oděv hodný královského šatníku. Cena? Deset stříbrných za loket, neošidím vás, můžete si půjčit mou pásku a porovnat ji s oficiální mírou, uvidíte, že mám pravdu. Šest loktů? Skvělé, uvidíte, že se vám tahle koupě vyplatí. Ještě počkejte, ukážu vám ty knoflíčky. Je to sice jen barevné sklo, ale jsou opravdu kouzelné, uvidíte sama..." zbytek otcových slov pomalu mizel ve směsici dalších hlasů. Miira si tiše povzdechla, skryla knihu od matky ve své nové brašně z jelení kůže, prosmýkla se mezi několika dalšími kočkotlapými obchodníky a splynula s davem, což při jejím malém vzrůstu typickém pro všechny členy její rasy nebylo vůbec těžké.

Skřet ještě krátkou chvíli vyčkával, ale pak konečně uvolnil tětivu impozantně vyhlížejícího luku a jeho šíp s rudým peřím téměř okamžitě rozrazil terč na tři části. Představení očividně zabralo, několik mladých mužů, budoucích členů královského vojska, se okamžitě nahrnulo k lukostřelcovu staršímu společníkovi, tvůrci onoho dlouhého luku, a začali se dohadovat o ceně. Jako každý rok bylo vybráno několik skřetů, aby proměnili výsledek svého usilvného celoročního snažení v pár měšců plných zlatých mincí a jako každý rok, ani tentokrát ve svém výběru nepochybyli. Vraš, mistr válečník svou tělesnou stavbou připomínající výstavního býka, měl dlouholeté zkušenosti, díky kterým byl schopný hned ze začátku předvést skřetí zbraně v tom nějlepším světle, stejně jako Urk, mistr zbrojíř, jeden z těch menších členů velké skřetí rodiny, možná neměl Vrašovy svaly ani dravčí mrštnost, ale vše bohatě vyrovnávala jeho prudká inteligence a jistá mazanost, kterou se vyznačoval při jednání se zájemci o jeho zbraně. Zástupci se možná měnili, ale jejich složení nikoliv. Skřetí bojovníci nikdy neoplývali přílišným rozumem, od toho tu přece byli jejich prohnaní bratři se svými pastmi, luky a nejrůznějšími lektvary a kletbami, mnohdy překonávajícími i samotné studenty Oblačné akademie. Koneckonců, magie čerpající z Podzemí byla spolu s nekromacií všem učňům dávno zapovězena a nyní už ani ti nejstarší mistři tudíž neznali jediný znak toho zatraceného umění. Tehdy už ale stejně bylo pozdě.

,,A tehdy, po desítkách let naplněných bitvami mezi zvířecími a lidem, rachot válečných strojů a křik našich válečníků přehlušil řev temnoty hladovějící po moci. Bojiště zachvátili draci a další temnou magií zaslepená mostra. Ani naši gryfové neměli nejmenší šanci."

Miira zvědavě škubla tmavýma ušima a odvrátila se od zbrojířů k mladému vypravěči obklopenému hloučkem prostých měšťanů. Otec nenáviděl, když poslouchala lidské příběhy. Samé lži, překrucování a úskoky. Navíc vždycky vynechávají to, co z nich dělá ty zlé. Ale proč místo nich má být ten zlý Siv? Nebo Klia. Zná teď vůbec ještě někdo její jméno? Prý měla peří jako červánky a mechově zelené oči. Miira tiše zavrčela a proklouzla mezi hloučkem nějakých sedláků. Chtěla to taky slyšet.

,,Lidé se marně snažili o vytvoření míru s ostatními rasami, slova zrádce pohlceného ve spárech Podzemí narušovala rovnováhu kmenů a vysílala válečníky k dalším útokům na náš lid."

,,A co vy jste s tím udělali? Tělo Miatky prošpikovaný vašimi šípy ještě teď hnije u Zubatý skály a skif s černou duší pravidelně napadá všechny, co si troufnout přiblížit se k tomu místu třeba jen na míli daleko. Mohli jste mír, ale nechtěli jste ho. A teď táhni zpátky ke svýmu milovanýmu pivu a nech minulost minulostí. Jsou tu i další, který ten váš příběh uráží." zařval mistr válečník Vraš. ,,Kéž by všechny ty bezsrstý krysy odtáhly zpátky do svejch špinavejch děr západu, odkud přišly." dodal ještě tiše a s pohledem upřeným kamsi k hřebenům Zubatých skal si zhnuseně odplivl. Skřeti a skif si vždy byli blízcí, to co ze vznešené rasy kočkovitých stvořili lidé se nikomu nelíbilo. Oni sami museli opustit svůj domov a Miati byli natolik chytří, aby zmizeli, dokud se dalo. Lidé nebyli spojenci, byli to páni a tahle země o žádné nestála.

Miira neklidně mrskla dlouhým ocasem. Vraš byl skvělý bojovník, ale vznětlivý a kdyby se bardovi podařilo horkokrevného skřeta vyprovokovat, nemusel by se udržet a jednoduše muže probodnout. Tohle bylo hodně špatné. Určitě by ho nejméně vyhostili z města, možná dokonce popravili. Nelidským tvorům se neodpouštělo, lidé se k nim chovali jako k nezvedeným spíš než rovnocenným partnerům.

,,Byli jste to vy, kdo udeřil jako první! Nebo už se zapomnělo na Sarin, nebohou polobohyni, která byla pro svou svatou magii roztrhána na kusy, když se pokoušela o mír?" nevzdával se bard. Sarin, dcera Olska, ochránce všech válečníků, který měl zvláštní zálibu ve svých chráněncích a často sestupoval na zem v lidské podobě, opravdu jako první navštívila tábor malé skupinky vedené bystrým Miatským archivářem aby uzavřela jakousi dohodu. K ránu ji však našli na půl cesty zpátky, zohavenou takovým způsobem, že jen zbytky jejích šatů naznačovaly kým ona mrtvola doopravdy je.

Miiře uniklo naštvané zavrčení. Co si o sobě ten idiot myslí? Mhau by nikdy nikomu neublížil, příliš si vážil života. ,,Ale sám velitel vojsk tehdy přiznal že spíš než někdo z Hlídky ji zabil zbloudilý přízrak. Vaše čáry probudily temnotu v Podzemí, samozřejmě že to nezůstalo bez odezvy."

Vraš i užvaněný bard se překvapeně otočily, vlastně každý člověk, který této hádce přihlížel. Bylo jich hodně, Skifra znatelně znervózněla. Bard se jenom zachechtal. ,,Pokud se nepletu, byl to právě tvůj druh, koho si Podzemí vybralo jako prostředníka pro své ohavné činy. Navíc co ty o tom víš, maličká? Až vyrosteš, můžeš to zkusit u těch vašich zbojníků. Jak se jim jen říká? Hrdí, že?"


Taaak? Sice neočekávám žádný kilometrový komentáře, ale trochu rozvést váš názor (ano, ten jeden a půl člověka co se tu jednou za uherskej rok objeví) by neškodilo.
A jestli to zase podivně rozhodí formát na milion mezer za každým odstavcem, já to už opravovat nebudu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | E-mail | Web | 4. srpna 2012 v 22:05 | Reagovat

........jako já už kousek sice četla, ale nezbývá mi nic jiného než jen nevěřícně zírat O_O
hele holka ty máš na tohle fakt talent. Jestli to budeš vydávat i jako knížku, tak má rezervovaný místo v mé knihovně :D

2 Arabian Arabian | Web | 5. srpna 2012 v 9:00 | Reagovat

[1]: Mno, jednou bych to vážně chtěla vydat. Příběh to má doufám napínavej a tohle mě opravdu baví psát.

3 Ania Ania | E-mail | Web | 12. srpna 2012 v 19:11 | Reagovat

[2]: Tak vydávej, vydácej, mi počkáme :D Ne ale jako vážně, tohle je EPICKÝ! Opravdu mi došli slova O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.